Bilancování a loučení...(nebo ještě ne?)

Končí volební období a s ním pravděpodobně i moje zastupitelská éra (pokud to nezměníte svými hlasy), přišel tedy čas rekapitulace.

Nesporné je, že jsem si hodně rozšířila obzory: o věcné znalosti fungování obce, o fungování politiky i o lidských charakterech.

K negativním zjištěním patří, že komunální politika je skutečně politika se vším všudy, žádný sousedský pokec o tom, jak to tedy uděláme. A účel světí prostředky, takže se nadějete ledasčeho. Nejvíc mě překvapilo množství výmyslů (když nechci napsat vysloveně lží). Poprvé jsem na tohle narazila ještě v minulém volebním období jako členka finančního výboru, když mě při projednávání věci kolega dobrácky upozornil, že mám určitě pravdu z hlediska komerční sféry, ale na obci to takhle není, protože obce musí dodržovat vyhlášku, která mé řešení neumožňuje. Byla jsem na sebe naštvaná, jak mi mohla při přípravě tak důležitá věc uniknout, a doma hned zasedla a chtěla jsem si vyhlášku přečíst. Ale ejhle, ať jsem pátrala, jak jsem pátrala, vyhláška nebyla. Až jsem pochopila, že kolega si ji prostě vymyslel. A že jsem se svým řešením měla pravdu. Na zastupitelstvu jel přístup tohoto ražení ve velkém. Ve spoustě případů mi připadalo, že i zbytečně, protože pravý stav věcí mi nepřišel nějak závadný. O překrucování faktů nebo říkání pouze poloviny skutečného stavu, samozřejmě té lepší, nebo používání podpásových argumentačních taktik jako v televizních debatách už vůbec nemluvě. Prostě když promluvíte na zastupitelstvu, nikdy si nemůžete být jistí tím, co přijde. A to nejen od politiků, ale i od přítomných městských úředníků. I když časem zjistíte, že je několik ustálených scénářů reakcí, a dokážete si poměrně slušně tipnout. Občas jsem z toho měla takovou malou tipovací soutěž sama pro sebe.

Vrcholem této taktiky byla obvinění, že lžu. U mě naprostá absurdita, protože když lžu, tak omdlívám, dokonce ani tahák ve škole jsem nikdy neměla. Zpočátku mě rozhodilo, když jsem říkala něco, co jsem měla podloženo třemi papíry, a někdo z kolegů se ozval, že lžu (přestože měl před sebou stejné tři papíry). Nakonec už mi to ani nepřišlo.

Dobré je zvyknout si i na další prostředek politického boje, a to je zrada. Ta největší pro město přišla v roce 2023 s převratem. Obecně ale neuděláte chybu, když se raději řídíte heslem: nikomu nevěř. Vyhnete se tak mnohému zklamání.

Jak jsem byla poučena: to je prostě politika. A když se mi to nelíbí, neměla jsem do politiky lézt.

Také jsem za celou dobu nezjistila, jak nekonfliktně navrhnout zlepšení. Ať jsem začala sebelepší a sebedelší pochvalou, po navržení vylepšení jsem obvykle musela čelit reakcím, že jsem řekla, že někdo vykonává špatně svoji práci, nevážím si něčí aktivity a jenom kopu do dobrých věcí.

Ne všechny konflikty zůstávají jen v zastupitelstvu. Odhadnete, po projednání jaké záležitosti jsem zažila vůbec největší hon na čarodějnici mimo zastupitelstvo? Pokud hádáte něco důležitého typu rozpočet nebo velké investice, jste mimo. Kritizování rozpočtu je vcelku bezpečná disciplína. Největší vášně u kolegů vzbudila naprosto okrajová záležitost, kdy jsem navrhovala, že by se výměnný pobyt deseti našich dětí s Američany mohl otevřít více dětem a vyučujícím.

Bohužel musím konstatovat, že důsledky mého zastupitelského zájmu o město nenesu jen já. I u některých záležitostí, které se dějí, nebo naopak nedějí, mým dětem, mám tušení, že mají více souvislostí s mým zastupitelským působením než s konáním mých ratolestí. Že si mě pozve ředitelka gymnázia, kam chodí všechny tři mé děti, na kobereček, načež se ukáže, že nechce probrat průšvih mých potomků, ale svůj výrazně negativní názor na moji činnost zastupitele, je zarážející, ale budiž, pořád zve mě. Jsou ale situace zcela mimo mé chápání. Kupříkladu aktuálně při předávání ceny hejtmana naší Apolence za 3. místo v republice v dějepisné olympiádě, kdy Apolenka navíc pro školu získala 12 500 Kč, si paní ředitelka převzala šek, ale Apolenky si za celou dobu vůbec nevšimla, jako by tam ani nebyla, zatímco ostatní ocenění seděli a radovali se společně se svými nadšenými a hrdými vyučujícími a řediteli. Jak to bylo Apolence líto asi netřeba rozvádět.

Vůbec největší šok za celé čtyři roky jsem ale nezažila na zasedání zastupitelstva nebo od politických protivníků, ale na předvolební schůzi kandidátky své vlastní strany. Ke svému překvapení jsem se před nastoupenou jednotkou od svých místních kolegů dozvěděla, že jsem si způsobem, jakým jsem vykonávala mandát zastupitelky, mezi obyvateli města vybudovala extrémně špatnou pověst a poškodila tím dobré jméno naší místní stranické odnože a místní kolegové se tedy rozhodli umístit mě až na 11. místo kandidátky, aby tím veřejnosti dali najevo, že se od mé činnosti zastupitelky a mých názorů distancují. A poté mi většina z přítomných, jeden po druhém, říkali, co jsem podle nich dělala špatně. Nic víc ponižujícího jsem v životě nezažila. Stejně si ale myslím, že je lepší něco dělat, i když třeba špatně, než nedělat nic. Politické pozadí je mi jasné, z lidského hlediska mi to připadá, řekněme, smutné a zarážející.

To, že vás jako opozičního zastupitele na nejrůznějších akcích (a zejména těch, kde jste jediný zastupitel) městský fotograf nefotí, aby náhodou neprosáklo, že se zajímáte, je proti ostatnímu už jenom takové dětské škádlení. Obdivuji vynalézavost, s jakou ty záběry vyráběl, různě v zákrytu…

No a samozřejmě o vás kolegové za účelem ovlivnění veřejného mínění šíří různé zkreslené verze toho, jaký jste a co jste řekl na zastupitelstvu. Zaujalo mě třeba, že jsem hysterická (což mi přišlo výrazně lepší než úplně blbá). Tohle ale moc nesleduji, takže to víte určitě lépe.

A teď k tomu dobrému:

Rozhodným přínosem jsou ty rozšířené obzory, i když ne vždy pozitivním směrem. A spousta věcných znalostí.

Dobrý pocit jsem měla z fungování rady, kde jsem byla na začátku volebního období před převratem členem, bylo to takové přímé a lidské.

Dobrou zprávou je i to, že se mi za můj naivní přístup vykonávat mandát tak, jak by se podle mě mělo, nikdo netroufl veřejně vysmívat.

Největším přínosem pro mě ale je, že jsem si potvrdila, jak skvělou mám rodinu. Děti i manžel mě neuvěřitelně podporovali a fandili mi. U dětí mě překvapilo, jak moc, i když je to bohužel něco stojí. Takže to největší, co si ze zastupitelské role odnáším, je, že mi moje pubertální děti dávají najevo, že jsou na mě hrdé. A nic důležitějšího pro mě není.

Přes všechno, co jsem zažila, se ze mě politik nestal, lež je pro mě pořád lež a zrada je pořád zrada. A myslím, že nikdy nestane, nemám na to povahu. Nicméně jsem na sebe vcelku pyšná, že jsem to dokázala ustát. A snad i maličko přispět k tomu, aby to fungovalo alespoň trošinku více tím směrem, jaký si představuji.

A proč bych chtěla pokračovat i v dalším volebním období? Vlastně nevím. Asi prostě proto, že nejsem zvyklá se vzdávat.

A na závěr děkovačka: děkuji vám všem, kteří jste mě četli, poslouchali, fandili mi a podporovali mě.

Jestli tenhle trhák bude mít případně dvojku, je teď na vás.